Pohledem ateisty, který téměř uvěřil

Tento článek zaznamenává kromě ostatního především zážitky z mého života (nejmenuju tam proto osoby, ani místa), píšu to pro ateisty. Nejsem zvědavý na souzení mého života a nadávky. Moje názory nepramení z toho „co mi maminka naočkovala”.

Narodil jsem se v rodině, kde panovaly neobvyklé poměry. Dohromady je v naší rodině asi 3/4 ateistů a nepraktikujících věřících a 1/4, jak já říkám, fanatických křesťanů. Takových těch, co berou každé slovo v Bibli za doslovný a nezrušitelný zákon a nevěřící jsou pro ně prostě podlidi, kteří nerozumí pravdě (u starších generací není na moravských vesnicích fanatismus neobvyklý). Proto zřejmě pochopíte, že jsme se s nimi moc nevídali, respektive oni s námi, vadilo jim totiž, že rodiče nemají svatbu v kostele a že mne nenechají pokřtít (logické, když jsme byly ateisté). Poprvé jsem se s nimi setkal až v 8 letech. Tehdy jsem o takových věcech jako náboženství nepřemýšlel. Vždyť se s tím ani nedalo hrát! Oni mi zprvu četli z Bible. Hlavně mne tehdy zaujaly ty pěkné pohádky. Ovšem, když se večer napili a začali se nám vysmívat „Tak ukažte, jak pocházíme z opic, kde je to napsané?” ztratil jsem k nim rychle sympatie a od té doby jsem je taky neviděl ani tak naštvaného dědu. To bylo moje první setkání s křesťanstvím.

Roky plynuly a já se zajímal o hračky, o školu, kamarády, později o holky a ještě později o módu a styl. Najednou mi bylo 14, skoro 15 a musel jsem přemýšlet, kam půjdu na školu. No radši jsem přemýšlel nad tím, kam půjdu na pařbu a jaké baby tam budou, nebo si číst a přemýšlet? Bavily mě všechny humanitní předměty. Nakonec jsem se teda překonal a vybral si tři nejlepší gymnázia v okolí, ale hle! Jenom to křesťanské dbalo na zvýšenou výuku jazyků a dějin. Zapřemýšlel jsem a řekl si, cože to vlastně to křesťanství je? Na celé základce s 550 žáky nebylo ani 20 žáků křesťanů, takže o tom nikdo nic nevěděl. Jediná učitelka-křesťanka byla zároveň jediná, kdo vyučoval náboženství a nebyla nikdy k zastižení, tak jsem čerpal z internetu (nuž, bylo to aspoň neobjektivní). Nakonec jsem si řekl, že to zkusím, na škole to přece pochopím a možná se mi to i zalíbí. Samozřejmě, že jsem se tam dostal.

Hned mě to uchvátilo nádherné prostředí, historická budova, megalomanská infrastruktura a ještě megalomanštější pozemky. Hned u lesa! Nádhera! Nuže po prázdninách jsme jeli na slučák. Někde do Chřibských lesů na chatky. Po prvním seznamování jsem také zjistil, že úplně všichni nejsou křesťané, i když je jich pochopitelně většina, ale to stejně není podstatné, hlavní totiž byly ty večerní mše. No to víte, jeden kněz vedl mši v maličké kapličce, třicet lidí + pes, prostě soukromá atmosféra. Zpívalo se, velebil se Bůh, mluvilo se o samém dobru a spáse. Pohodička, pohoda, po mši důvěrný pokec s knězem na závěr. Na těchto mších jsem strávil všechny tři večery a něco mi začalo nabývat u srdce a potom to šlo do hlavy. Viděl jsem křesťany jako dobré lidi, ten kněz se tak mile usmíval! Vždyť mluví jenom o dobru a Bohu, který konal mnoho dobra a jeho synu Ježíši, který konal zázraky! Jsou určitě dobří a jejich přesvědčení je správné, no a, že věří v Boha a mají věci nařízené od Boha? Hlavně, že jsou dobří, správní a hodní! Třeba Bůh je? Proč by to na mě tak působilo, kdyby nějaká vyšší síla nechtěla, aby to na mě tak působilo? Jsou milí, každému rozumí a naslouchají, možná tedy mají zásady a omezení křesťanské morálky, kterých se musí držet, ale stojí za nimi Bůh… toto byly tehdy mé myšlenky, tedy jenom výběr. Na existenci Boha a biblických postav jsem neuvěřil, protože jsem to ještě „nestihl”. Tehdy jsem bral Boha ještě jako „maskota”. Každopádně jsem po návratu žral hodiny náboženství a málem jsem se dostal do chomoutu. Jako, že bych se nechal pokřstít. Církevní škola měla paradoxně nakonec jiný účinek. Stručná prohlídka skončila.

Tak teď je na snadě otázka, jak to, že si ateista? Ona za to může docela neškodně znějící téma na úvahu. Vztah člověk-Bůh. No pokud vás to zajímá, napsal jsem o tom, jak často obyčejní lidé zaměňují činy církve, za činy Boha, jak mu připisují mnoho zlého a na dobré se zapomíná a podobné žvásty. Moje práce nebyla podstatná, neboť šlo o práci spolužáka. Ten je odedávna ateista (záhada, že je na církevní škole, možná právě kvůli zaměření na jazyky a dějiny) a napsal docela logickou práci opřenou o ateisty z 19. století a počátku 20. století, kde je často i citoval. Tehdy jsem dostal první náboženskou facku. Tak rudý obličej jsem ještě na knězi neviděl, když mu to přinesl opravené. Později jsem byl svědkem, jak se zamknul s tím klukem v kabinetě. Nadal mu, co to píše za lži, kde na to přišel, který zlovolný hajzl mu to naočkoval a zda v rodině nemají nějaké problémy (jak typické). Hned se z toho kněze vypařila aura dobra, to sakra rychle! Začal jsem se s tím spolužákem bavit, a tak nějak jsme se shodovali a to zcela přirozeně. Tehdy, když jsem viděl reakci toho kněze, jsem si řekl, že to bylo ohromně netolerantní, spolužák sice neakceptoval Boha, ale co mu konkrétně vadilo? Řekl jsem si, že musí existovat protipól náboženství, který mu vadil. To byl právě ateizmus, který jsem objevil (samozřejmě jsem věděl o ateizmu, ale jen, že to máme v rodině).

Můj problém také byl, že jsem nikdy nebyl na pravé mši. Tak jsem tam zašel a z těch keců se mi lidově řečeno „protáčely palce a vyzouvaly boty“. Nevím, nezajímal jsem se a nevěděl jsem tehdy o tom moc, prostě se mi nezdálo, že bych měl klečet v pokoře a prosit o odpuštění (jak přímo při mši bylo řečeno) před někým, kdo mě měl stvořit, kdo je vlastně jako můj otec a navíc milosrdný a hodný, v opozici ke zlu. Nemluvím o projevech, či spíše kecech, které měly na závěru mše („Víra se podobá letadlu, které se může  dostat do turbulencí, ale stejně poletí dál, avšak víra je držena Bohem, proto se nemůže zřítit“). Nebylo ze mše nic, jen o dvě kila těžší hlava plná nesmyslů (bylo mi 15). Přiznal jsem si, že mám v hlavě guláš. Tehdy jsem poprvé přečetl knihu Christopher Hitchens – Bůh není veliký. Nejde ani o obsah. Nesouhlasil jsem se úplně se vším, asi se 40% knihy ne. A tato první zkušenost s ateismem mi udělala pořádek v hlavě. Vždyť co jsem zažil s křesťany, nebylo tam umožněno, prostě to nebylo myslitelné, abyste s něčím nesouhlasili nebo dokonce odsuzovali, hned všichni sklopili oči a kněz řekl, že zpochybňujete „slovo Boží”, i když šlo o záležitost např. celibátu. Mluvím o křesťanství, ne o pseudokřesťanství, či prostě a jen „víře v Boha”. Neuznávám totiž (ač mi je to v životě úplně jedno), když si někdo vypůjčí z víry jen to, co se mu hodí a to uznává. To jen poukazuje a potvrzuje, že náboženství je produktem lidstva, založeným na lidském „beránkovství” a touhách a emocích i  potřebách.

Vraťme se ale k ateismu. Sledoval jsem televizní debaty učených lidí, i na internetu. A je nevyvratitelnou pravdou, že ateisté vždy logicky dokazovali a odkazovali, zatímco věřící říkali „Kdyby to tak Bůh nechtěl!” a často se zasekli u určité otázky a nedokázali odpovědět. Když totiž ten ateista našel skulinku, směřující na ideologii, byl věřící u konce. Odpovědi typu „Je to složitější” a už zmíněné „Kdyby to tak Bůh chtěl / nechtěl”, mě nakonec přesvědčili o výmyslu náboženství a Boha. Jakéhokoliv.

Průstřelná ideologie mě zcela dostala, vždyť je to to základní, poté také zločiny spáchané ve jménu náboženství, tehdy jsem se i styděl, že jsem chtěl být křesťanem. Při slově „zločin” se křesťané vždy nejvíc bránili a já se směju, když dělají to, co už desítky křesťanů, se kterými sem se bavil, totiž, že používají tzv. metodu oddělování. Totiž, že vám řeknou, že tento a tento zločin nebyl spáchán křesťany, ale „hloupými lidmi, kteří svou víru využili a lidmi slepými ke své víře, či nezralými ve víře”. Oddělí špatné elementy od dobrých. Nemůžete přece oddělovat špatné a dobré křesťany, pouze v rámci celku, ale ne mimo celek! To nesmyslné oddělování se jim líbí, protože je jasné, že jednotlivci utvářejí obraz celku, ne naopak. Protože to věřící zjevně nechápou, zkusím to na příkladu. Vezmeme si poslance. Jsou mezi nimi úplatní poslanci, ti co kradou, lžou a snaží se na státě přiživit a takoví, co plní svou povinnost, brání své názory a jsou neúplatní. Všechno jsou to poslanci z celku Poslanecká sněmovna. Jsou mezi nimi i hloupí a zlí, ale pořád jsou to poslanci. Není akceptovatelné, abyste řekli: „Za to, že teď trpíme, můžou špatní a zlí lidé, kteří nejsou poslanci, ale nezralí poslanci, nebo poslanci, kteří se zaštítili poslanectvím a vlastně poslanci vůbec nejsou.” Dobrou zbraní křesťanů je mimo jiné i zaplétání do řeči, že nevíte, kde vám hlava stojí. Byli to reakce křesťanů a příslušníků jiných vír v těchto debatách, především těch učených, natočených na různých sjezdech atd., které mě přiměly logicky říct a přiznat si, že je to prostě lidský výmysl (nepopírám ale mocenský, ani jiný význam náboženství). Stal jsem se tedy (po zažití dalších křesťanských „projevů lásky” ve škole) ateistou. Jsem ten nejklidnější typ, respektive jsem byl. Náboženství pro mě existovalo, ale byly to názory jiných lidí, jejich volby. Vyplnil jsem si „to prázdné místo” názory a postoji, se kterými jsem přirozeně souhlasil a především mými vlastními názory a postoji, které jsem si zesumíroval a vytřídil.

Na ateizmu se mi líbí i to, že mi nevyvíjíme nátlak na to, aby někdo byl ateistou, v obecném měřítku se jaksi jen bráníme a odsuzujeme pravidla víry a jakési „morálky” v rámci víry, ale nepřesvědčujeme. Znám to z každodenního života a ruku na srdce, kdo ne? Jehovisti vám vhodí do schránky leták a ještě na vás zvoní a přesvědčují vás, abyste šli na nějakou jejich „přednášku”, která slouží k přesvědčení „Boží existence” co nejvíce lidí. Řeknu, že jsem ateista a nezajímám se o to, a oni mi odpověděli: „To je i pro nevěřící, poznáte pravdu!”. To mě rozpálilo doběla. Jak si můžou být tak super jistí, že mají pravdu? Říkají vám to takovým stylem, jakoby každý den kecali s Bohem a čuměli na fotbal s Ježíšem. Tvrzení, že  oni prostě cítí něco víc a my ne neobstojí, já taky cítím něco jiného a myslím si, že něco víc, než oni. Mormoni, otrava, nekonečné otázky přímo na ulicích! Katolíci pak mají na starost vybírání peněz na dostavbu zbytečně megalomanských  kostelů a na pochybné dobrovolné sbírky (přispívám jenom na děti a na postižené, občas, když je katastrofa, pošlu tu dárcovskou SMS). Moji známí jsou křesťané, věřící v Boha i jiné náboženství, protože se o to nestarám a oni taky ne, prostě ideální verze ateismu, i náboženství. Donedávna jediný, s kým jsem se o těchto věcech bavil, byl pan farář z jedné větší vesnice, ale přes prázdniny se nevídáme. Jeden křesťan, kterého ale bohužel osobně neznám mi napsal: „Ohledně mé víry, věřím v Boha, ale podle mne není tak důležité, jestli ve skutečnosti je, nebo není, záleží jen na svědomí a jakési morálce, kterou nám víra má propůjčit a dokud si toto nikdo neuvědomí, půjde každé náboženství špatnou cestou krve a válek a netolerance. Nejhorší to máte vy ateisté, protože fundamentalisté jsou ochotni spojit své síly a ideologie, ať už islám s křesťanstvím, nebo jiné a bojovat proti vám. Nevěříte v Boha, ani nic co k tomu patří, jste příliš odlišní a to je hrozně štve. Mě ale fundamentalisté vadí též.” I toto může být názor křesťana. O rozličných názorech a pohledech by se také dalo debatovat celé dny.

Určitě si položíte otázku, ty vole, tak když si takový klidný ateista  a nezajímají tě žádné žvásty, proč teda vůbec píšeš na stránce o nevíře a víře?

V předchozím dějství tohoto příběhu jsem dospěl do fáze, kdy jsem byl ateista, lhostejný k náboženství a vycházející s každým, bez ohledu na tuto víru. Když v tom jsem začal na internetu, na stránkách o úplně jiných věcech, jako sport, láska, kino, zábava sem tam nalézat zprávy typu „Ateisti, jste tupci!” nebo „Ateisté jsou bez morálky, zkažení, účastní se orgií”. To mě vždycky nějak naštvalo, jako koho ne! Avšak jednou jsem viděl debatu křesťanů o ateistech stylem „o nás, bez nás”. Když jsem tak viděl, jakou nenávist chovají a jak nás pomlouvají a jak tvrdí, že za zločiny fakticky spáchané církví můžeme my na jedné dnes již zrušené stránce, řekl jsem si, tak většina obyčejných ateistů (aspoň z mého okolí) na vás hází bobek a vy si hrajete na soudce? No to se teda s vámi budu hádat! Přidali se k tomu ještě pohnutky v osobních vztazích, se školními křesťany, které nemusíte znát, to by bylo na dalších 5 stran. Prostě jsem začal přispívat na ateistickou stránku jako přesvědčený a vyrovnaný ateista, který má srovnané své názory. Chtěl jsem přispívat po určitou dobu, ale potom jaké zajímavé debaty a názory tam byly vyřčeny, tu zřejmě nějakou dobu pobudu a budu se prát (alespoň virtuálně) za ateisty, kteří jsme odsuzování některými věřícími, popřípadě podle nich nemáme něco srovnatelně cenného jako víra. Jistěže máme a ateisti mě pochopí, já tomu říkám vnitřní svoboda.